Redaktorka Lidoviek Šarlota Šudrychová sa rozhodla overiť si na vlastnej koži, ako z pohľadu turistu vyzerá výlet do Bratislavy. O hlavnom meste Slovenska totiž počula dosť, množstvo informácií však rozhodne nebolo pozitívnych.
Pozrite si cestovateľskú reportáž v pohľadu turistu na naše hlavné mesto, Bratislavu:
O Bratislavě jsem si toho během svého života vyslechla leccos, že je to špinavé město nebo že v noci byste v jejích ulicích být nechtěli. Máloco se ale tolik liší od pravdy, i když zajisté, celé město jsem si projít nestihla.
Po první obhlídce historického centra jsem měla tak trochu pocit, jak kdybych byla v Brně, až na to, že si na hlavním náměstí neuděláte fotku se dvěma penisy. Ten pocit se navíc upevnil v okamžiku, když kolem mě prošla horda mužů v gladiátorském doprovázená mužem v sukni a penisem na hlavě.
S další kupou chlapů ve vězeňském a policistou z Modré laguny jsem pochopila, že Bratislava je dalším z mnoha míst, kam jako cizinec vyrazit na rozlučku před svobodou. Ještě před západem slunce se mi podařilo dosáhnout bratislavského hradu, ze kterého je víc než krásný pohled na řeku a okolní krajinu.
Nadšená jsem ale nebyla jen z něj, ale i z Národní rady, o jejíž architektuře očividně někdo dobře přemýšlel. Celé centrum i jeho okolí na mě ale působilo dobře především proto, jak čisté a bezbariérové bylo.
Ačkoli jsem druhý den ráno v deset hodin plánovala vyrazit na jednu z Bratislava free tour dozvědět se něco málo o historii, mé plány se jakýmsi nedopatřením rozešly s realitou. Namísto toho jsem teprve před desátou vyrazila na zastávku směrem nádraží, abych si uložila do úschovny své věci, kterých po pěti měsících v Budapešti, kam jsem odjela studovat, nebylo úplně málo.
Na zastávce se samozřejmě nedalo platit kartou a automat, na kterém byly ještě ukázky slovenských korun, odmítal přijímat bankovky. Na můj dotaz, zda se dá platit kartou v tramvaji, mi asi dvacetiletiletý kluk s výrazem, jestli to myslím vážně, odpověděl: „Tak to určitě nie.”
Od pobíhání mezi kolejemi a hledání stánku, kde by mi někdo prodal lístek, mě zachránila paní se dvěma dětmi. Na rozměnění neměla, ale k mému překvapení mi i přes „To ne“ vnutila dvě eura, ať si tu jízdenku koupím za ně.
Svou přátelskost mi místní ukázali ještě několikrát. Třeba když jsem hledala obchod, kde by prodávali poštovní známku, a i přes prodavačovo „To najde každej“ to dvakrát spletla, mě nikdo jen tak neodmítl, jak bývá zvykem, ale vždycky mi řekl, kudy jít.
V jiném případě mi kluk v hostelu tolikrát nabídl, zda mi může s něčím pomoct, že jsem měla chuť se na Slovensko pod tíhou takové péče okamžitě přivdat. Dopoledne jsem strávila obhlídkou slovenského rozhlasu, jehož budova v podobě obrácené pyramidy je v mých očích architektonický skvost.
Cestou do centra jsem se zastavila v knihkupectví Martinus, které jednoduše není jenom obchodem, kde se prodávají knihy. Knihkupectví má spoustu míst, kam si s knihou sednout a kde si ji v klidu prolistovat.
Má sekci TOP 10, kde vystavuje nejprodávanější tituly, severský koutek nebo flakónky s jedy ukrytými v poličce vedle fantasy knih. S Trhlinou v ruce jsem tak nemohla jinak než panu prodavači vylíčit, jak nadšená z knihkupectví jsem.
Což si ale jeho kolegyně/slečna s dotazem Nějaký problém? přebrala patrně trochu jinak. Svůj slovenský výlet jsem podpořila místním pivem a haluškami, které, nutno podotknout, Slováci umí přecejen trochu líp.
Odpoledne jsem strávila na vyhlídce UFO, ze které je vidět především na hrad a staré město. Pak už jsem jen spěchala na vlak, abych zjistila, že si na nádraží ještě patnáct minut počkáme.
Bratislava je jednoduše kouzelné místo, na které stojí za to udělat si čas, ať už při cestě do Budapešti, Vídně nebo třeba Tater.